Slabá vládní většina sněmovní revoltu provokuje
Kdovíkolik měsíců ještě česká média budou šířit pohádku,že vláda váženého pana profesora politologie má pohodlnou většinu v Poslanecké sněmovně. V přítomnosti nejlepší komentátoři nemluví o luxusní sněmovní majoritě,ale o jisté většině ano. Jde však o menšinovou vládu Pětikoalice (96 poslanců),odečtou-li se četní ministři=poslanci,včetně premiéra (12 z 18). Fialův ministerský kabinet není menšinovým uskupením ryze aritmeticky: z pohledu ústavních článků o Vládě (67 a následující). V tom spočívá ono setrvalé nedorozumění v zemi s nevyzrálou politickou kulturou. Vládní většina není rigidně daná podepsanou koaliční smlouvou,ale bývá (víceméně) proměnlivá. I protože poslanecký mandát není stranicky vázaný a nemálo záměrů se sdílí napříč politickým spektrem. Koalice samozřejmě není synonymum pro vládní většinu - a koaliční smlouvu samu nestvrzují poslanci a senátoři subjektů koalice. K prohlasování důvěry Vládě není zapotřebí žádná smlouva,ani hlasů poslanců zrovna nepřítomných či zdrženlivých: stačí 34 hlasujících pro ! 30let novináři pomíjí,že vládní většina není vymezena jen limitem nadpoloviční většiny „všech“ poslanců (až 101).
Nejen v sousední SRN a Rakousku se strany legitimně i legálně uchylují k sestavování i „velkých koalic“,aby za dodržení svobodnosti voleného mandátu měly převahu v zastupitelském sboru. V Česku se aritmetická většina v době sestavení vládního kabinetu ztotožňuje s nastolenou trvalou převahou vládních poslanců. Momentální většinu v Poslanecké sněmovně implicitně definuje článek 39-1 Ústavy: Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. Minimálně 34 Vládě nakloněných poslanců musí být v pohotovosti v jednacím sále „dolní“ parlamentní komory,hrozí-li hlasování o důležitém bodu programu rozpravy. Pokud nynější opozičně vystupující strany mají až 92 poslanců,tak jejich větší třetina k přehlasování Pětikoalice stačí,což ukazuje její slabost. Dále Jednací řád Poslanecké sněmovny (JŘPS) vyjadřuje „blokační“ menšinu (například § 54-6 či § 90-3): nejméně dva poslanecké kluby neb 20 (50) poslanců. Důsledek toho,že opoziční klub by neměl mít sílu více jak 20 (50) poslanců,ani by neměly být v opozici dva poslanecké kluby,nechápe dokonce ústavní právník Wintr (v publikaci z roku 2021: Proměny parlamentní kultury). Sněmovní opozice se v Česku bezduše ztotožňuje se sněmovní (momentální) menšinou. S tím nepřekvapivě dnešní ústavní soudce Wintr rovněž nechápe konsekvence § 51-4 JŘPS,jenž vyjadřuje: Požádá-li o svolání schůze Sněmovny alespoň jedna pětina všech poslanců,svolá předseda schůzi nejpozději do deseti dnů...Vládní většina v Česku má mít převahu více než 4/5 poslanců (aspoň stošedesátka),jinak sama musí „obstruovat“,a to tím,že třeba furiantsky neschválí pořad svolané „schůze“. Není náhoda,že stávající vládní „většina“ (jako menšinová Babišova) neustále musí svolávat mimořádné schůze. Chabá sněmovní většina na každé (mimořádné) schůzi si musí pracně prohlasovávat i její „program“,ba obávat se lstivého přehlasování,bude-li v jednací sále usnášení(akce)schopná formace „opozičníků“. A ještě si Vláda musí permanentně diktovat takzvanou Legislativní nouzi,obcházeje platný Zákon o bezpečnosti ČR (110/1998 Sb.)...
V zastupitelském sboru,v němž má Vláda údajně pohodlnou většinu,opozice by stěží svedla „paralyzovat“ jednání (bez násilí). Pětikoalice i média opomíjí,že třeskutá dočasná revize „valorizačního mechanismu“ penzí není podepsána 108 poslanci vládních frakcí,ale jde právě o vládní opatření. Ke schválení vládního návrhu nakonec došlo jen za účasti všech členů Vlády a samotného pana premiéra. 12 členů ministerského kabinetu muselo vládní opatření odhlasovat napodruhé (poprvé ve „Strakovce“),když si opozici nijak nenaklonila k jeho podpoře. Pozice,že (vládní) většina má právo protlačit si návrh zákona přes (tuhý) odpor opozice,je důsledkem toho,že koaliční slepenec smí ustavit ministerský kabinet s minimální většinou. Málem se zrodila „ústavní zvyklost“,že prezident smí žádat jmenný seznam toliko stojedničky. Dále členové stávajícího ministerského kabinetu (i jejich předchůdci) očekávají dodržování „džentlmenské dohody“ o párování. Minimální vládní převaha se vyztužuje anulováním hlasovacího práva poslance,což ilustruje plebejský charakter české parlamentní kultury.
Kdyby nastupování nezvolených náhradníků do Poslanecké sněmovny nebylo 30let tolerováno,pak by možná Fialova vláda (opakuje se: 12 z 18 členů je členem „dolní sněmovny“) neměla „v záloze“ ani 101 poslanců. V západních zemích si Vláda potenciální převahu ve sněmovně neudržuje nezvolenými poslanci. Na Slovensku rovněž ne: ministři i premiér poslanecký mandát nevykonávají (Článek 77-2). Veřejnoprávní rozhlas neinformoval o tom,kdo od Předsedy Poslanecké sněmovny již obdržel osvědčení o náhradnictví (§ 29-2a Jednacího řádu). Sama Předsedkyně Poslanecké sněmovny náhradníky tutlá (narozdíl od Slovenska) - a česká média spiklenecky mlčí o aktuálním počtu do sněmovny za více než uplynulý rok povolaných náhradníků.
Mlha pohodlné vládní většiny v Poslanecké sněmovně se pravděpodobně rozplyne do nejbližších (euro)voleb.